Lednový divočák

Pro zdravotní potíže manželky, které nakonec skončily nutnou operací, jsem se do honitby před vánocemi a mezi svátky dostal jen sporadicky. V pátek 5. ledna dostávám zase na jeden večer "propustku" a vyrážím se podívat po liškách. Mám s jedním lišákem velmi nelichotivé skóre. Vyrážím po šesté. Po vystoupení z auta popocházím k zamýšlenému posedu a termoškou prohlížím pole a louky v okolí. Za jednou z mezí, porostlou lískami, registruji pohyb. Podle pohybu usuzuji na lišku. No nic, snad se vrátí. Vystoupám na žebřík a prohlížím okolí znovu. A ejhle, ona to nebyla liška ale divočák co mě obloukem obchází a chvílemi se zastavuje a buchtuje v poli zasetém žitem po kukuřici. Sedím asi do půl desáté ale ani liška, ani divočák se nekonají. Počítám zajíce a pár kusů srnčího.

V neděli se dostávám na průzkum lokality během dne. Když vidím zbuchtované pole, obchází mne mrákoty. No to bude zemědělcům co vysvětlovat. Vzhledem k tomu, že kus té práce je dle mírného sněhového poprašku, "provedeno" až těsně před rozedněním, usuzuji, že nebudou ležet daleko a začínám spřádat plány na večer. Vzhledem k předpovědi větru to vypadá si sednout do meze na stoličku. Vyrážím ještě před šestou, nabalený jsem "jako pumpa na zimu" a od auta opatrně šoulám podle meze nahoru na horizont, abych viděl na obě strany. Když se mi to otevře do kouta k lesu, vidím v termošce, že na poli už buchtuje divočák. A jejda, tak hezky na kolena, připravit zbraň a pomalu zpátky na horizont. Chvíli nemůžu prasátko najít, ale když popojdu, objevuji je v koutě u lesa. Ztrácí se mi ale za terénní vlnou a tak znovu na kolena, batoh před sebou a pomalu postupovat, až se mi pěkně objeví. Pak už je to ráz naráz. Napínáček, pojistka a počkat až se pořádně postaví. Po ráně vidím, jak prudce vyráží a mizí v lese. Zažínám tušit nějakou nedobrotu. No nic, volám kolegovi, ten slibuje asistenci, já jedu domů odložit nějaké svršky a hlavně pro údernou dvojku. Idar s Larou když vidí barvářské řemeny, jsou jak pominutí. S kolegou se sjíždíme na místě srazu, já nasazuji psům GPS obojky, rozsvěcuji na nich blikající diody a jdeme na místo, odkud jsem střílel. Uvazuji psy a jdeme hledat nástřel. Tem po chvíli na podmáčeném a pomalu promrzajícím poli nacházíme podle záporů. Nikde ale ani kapka barvy. No tak to bude na úderné dvojce. Já vedu Idara a kolega v rezervě za námi Laru. Oba lehají do řemenů, občas dokonce na stopě hlásí. Po asi 200 metrech nacházíme první kapky barvy, těch postupně přibývá a začínám být mírným optimistou. Nicméně jdeme lesem, po poli a loukách další asi kilometr a půl, a když se dostaneme přes silnici, až k rozvodněnému potoku zastavujeme psy. Potok je hranice honiteb. Voláme sousednímu hospodáři, dostáváme souhlas s dosledem, ale musíme zpátky na silnici a přes most. Za potokem navazujeme na stopu a pokračujeme. Zejména Idar dává jasně najevo, že je na správné stopě, když se ale stopa vrací k potoku a mizí v něm, kouká na mě, ale vracet se zase na most, je kilometr navíc. Vyhodnocujeme to tak, že se divočák jen chtěl zchladit a bude pokračovat v původním směru. To se i potvrzuje a po dalších asi 100 m se stopa vynoří z potoka a přes louku směřuje k lesu. Nacházíme pár kapiček barvy a pokračujeme. Pod lesem přicházíme na lesní cestu a Idar vyráží po ní. Jen si ověřuje kraje a jde po ní asi 150 m. Během ní nacházím jednu jedinou kapku barvy, ale je tu. Najednou Idar odbočuje z cesty a vyráží do stráně do smrkové houštiny. Tam divočáka zvedáme z lože a tak vypouštím Idara na volno. Hlásí a vzdaluje se, podle GPS je asi 200m a začíná hlásit na místě. Docházíme na 30 m a posloucháme, jak divočáka staví. Jen je to ve velmi husté houštině. Snažím se k němu dostat, ale je to beznadějné, jak se přiblíží světlo čelovky, divočák uhýbá, pak Idara napadá a po dvou pokusech to vzdáváme s tím, že za tmy je to příliš riskantní. Idara odvolávám a prohlížím. Na obojku má spoustu barvy, ale při bližším ohledání zjišťuji, že není jeho. Ta boule na žebrech jeho je, ale nejde to dovnitř a kůže je celá. No aspoň to. Volám kamaráda, co nám ušetří ty 3 kilometry zpět k autům a jdeme do tepla. Oba kolegové jsou ráno vázáni v zaměstnání a tak na ráno domlouvám asistenci dalšího z kamarádů. S rozedněním jsme již na místě, kde jsme večer skončili. Pouštím psy do houštiny a doufám, že divočáka najdou již zhaslého. Po chvíli se vracejí bez výsledku. Snažím se houštinou projít ale moc se nedaří. Nacházím místo, kde se večer utkal divočák s Idarem. Je tu barva, rozhrabané jehličí, ale vede odsud stopa s barvou dolů z kopce. Než se vymotám z houštiny, už jsou na stopě Idar s Larou a vidím je daleko před sebou, jak stopu sledují. Spěchám za nimi a cestou si ověřuji, že jdou správně. Dole je malý potok a tady je i více barvy a vidět na stopě, že kus šel hodně ztěžka. Přivolávám kolegu a beru Idara na řemen. Za potokem jdeme do docela prudkého svahu, ale ještě před jeho vrcholem je vidět, že divočák slevil ze směru a točí se po vrstevnici. Před další smrkovou sečí pouštím Idara na volno. Netrvá to ani 5 minut a hlásí na místě v dalším pruhu smrkové mlaziny. Sedám si na pařez, rovnám si hlavu, přivolávám kolegu a posílám ho na předstup. Vyfukuji obě hlavně kulobroku, znovu nabíjím a plížím se k Idarovi. Snažím se být ve svahu nad ním. Do seče ale není vidět a já se posunuji po čtyřech a když už vidím občas Idara, najednou se smrčky rozhrnou a divočák vyráží na mne. Nestihnu ani ň. Jen před sebe zvedám ruce s kulobrokem, divočák do mě naráží, převaluje mne a ještě se ke mně vrací a cítím, jak mi naráží do zad. Křičím, jako by mne na nože brali, divočák odskakuje a mizí někde ve svahu nade mnou. Reviduji stav tělesné schránky a zjišťuji, že jsem sice jako by mne pošlapalo prase, ale nic roztrženého ani zlomeného necítím. Uf. Přibíhá Idar a ověřuje si, že žiju a jde znovu za divočákem. Hlásí ho kousek ode mne. Kryju se co to jde a plížím se pomalu za nimi. Jsou v kraji seče a divočák udělá chybu a ukazuje mi hlavu. Než se rozmyslí k dalšímu útoku, sráží ho kulička z kulobroku, která ho trefuje přímo mezi světla. Horidóó. Idar ho tahá za osiny, já sedím na pařezu a přehrávám si poslední okamžiky v hlavě. Přibíhá Lara a pomáhá Idarovi. Teď už přichází i kolega, přeje mi Lovu Zdar a společně prohlížíme úlovek. Je to tříletý sekáč, odhadujeme 80 kg váhy. Dáváme poctu ulovené zvěři. Já děkuji patronům za zachování celistvosti mé tělesné schránky. Dolů na cestu je to z kopce a tak to jde. No a pak už to všichni znáte, červená práce, transport do chlaďáku, zpráva oběma hospodářům. Divočák byl střelen přesně na lopatku a kule se roztříštila o ramenní kloub. Lovu Zdar!